Domů Hrnčířská ulice

Ze starých pohlednic

Hrnčířská ulice Tisk
Čtvrtek, 14 Únor 2008 14:36

Töpferstraße - Hrnčířská ulice

Tato ulice je součástí původní hlavní komunikace procházející městem od severu k jihu, či naopak. Leží mimo historické jádro města, kdysi tedy mimo městské opevnění, na jižním břehu řeky, kdy tato cesta ku Praze bývala centrem Hrnčířského předměstí. Nejstarší známá statuta cechu hrnčířského jsou doložena v Lípě k roku 1462. Hrnčířská výroba je zde ovšem doložena již zprávou z roku 1346, kdy zdejší kamnáři dodali kachle ke stavbě kamen na hradě Hazmburku. Osídlení těchto míst je archeologicky potvrzeno již v polovině 13. století a dá se tedy s největší pravděpodobností předpokládat, že toto předměstí vzniklo ještě před založením města Lípy. Jeho umístění mimo městské centrum má několik důvodů. Hrozilo zde poměrně velké nebezpečí vzniku požáru od pecí hrnčířů v dobách celodřevěných stavení. V tomto světle trochu paradoxně působí zpráva, že toto předměstí bylo ušetřeno městských požárů z let 1787 a 1820 a proto zde zůstaly celodřevěné domy, nebo domy s dřevěným patrem, poměrně dlouho. Lze snad ještě dodat, že místní hrnčíři získávali hlínu k výrobě svých produktů na úpatí Mnišského vrchu západně od Dubice.

I když se jedná o jednu z nejstarších částí města, žádné velké rozrůstání tohoto předměstí po staletí nepřicházelo. Zástavbu totiž obklopovaly pouze takřka stále podmáčené louky a řeka Ploučnice také neměla k vylití z břehů nikdy daleko. Domy byly rozmístěny výhradně pouze podél pražské cesty a kolem příbřežních cest k Dubici a ke Svárovu. Situace se začala výrazně měnit až ve druhé polovině 19. století. V této době se také začínají hrnčíři z města vytrácet, jen o něco déle přežívají kamnáři, kteří byli členy cechu hrnčířského. Avšak přesně určit dobu, kdy tyto profese zmizely z města zcela, dnes již nelze. V roce 1880 je v této čtvrti uváděno 83 domů, z toho 42 dřevěných. Informace je zajímavá ve spojitosti s rozsáhlým požárem z následujícího roku, který zachvátil celou ulici a byla tím dána nutnost vybudovat v podstatě celou ulici znovu v následné podobě, která se již po mnoho dalších dlouhých let příliš nepozměnila.

Pohled do Hrnčířské ulice v roce 1932:

Hrnčířská 1932

Tamtéž 6.10.2007:

Hrnčířská 2007

Snímek J. Topinky asi z roku 1976, kdy ještě vše stálo:

Hrnčířská 1976

Připojuji ještě jeden obdobný pohled J. Topinky pořízený před rokem 1988:

Hrnčířská 1988

Hned první čtveřice snímků naznačuje, že to bude dosti smutné pokoukání. Hrnčířská ulice s přilehlým okolím se totiž stala nejrozsáhlejším územím, které bylo zasaženo budováním vrcholného socialismu. Pokud se podržím pouze Hrnčířské ulice, tak nejdříve zmizela městská zástavba na západní straně a to v roce 1977, aby je mohla dosti nepochopitelně nahradit zástavba sídlištně panelová. A nakonec v letech 1988 a počátkem roku následujícího zmizela i druhá strana ulice, která byla dodnes nahrazena jen částečně. Na pohlednici z let třicátých je vidět ještě nenavazující osu mostu s pokračující cestou, jak upozorňuji v článku Teta, což je nakonec jediná stavba, která je na obou záběrech, byť jen svou částí. V nároží se Smetanovým nábřežím stál v roce 1932 Café restaurant a hotel Leimer. Na tomto místě byla archeologickým průzkumem před stavbou sídliště doložena středověká kovárna ze 14. či 15. století. O mnoho let později, přesně v roce 1835 je zde již hostinec Zum Fluch, pojmenovaný podle majitele. Toho roku se zde vypilo 126 sudů piva z panského pivovaru, čímž se podnik řadil k nejnavštěvovanějším ve městě. Od roku 1850 nesl hostinec název U města Londýna, tedy přesně Zur stadt London a o pár let později je součástí hostince zahradní restaurace s verandou a lavičkami u kostela sv. Maří Magdaleny. V období první světové války se název nakrátko změnil na hostinec U města Berlína, ale po válce se vrátil k původnímu pojmenování. V roce 1923 kupuje podnik Josef Leimer a nadále je zde hotel Leimer až do konce další války. Po válce byla v provozu již jen restaurace, se vchodem v nároží obou ulic a nesla jméno U mostu. Společně se svou ponurou pověstí zakouřené špeluňky zmizela s okolní zástavbou. V tomto hostinci podle svých zápisků přenocoval, cestou za svou matkou, v roce 1860 Bedřich Smetana, což zavdalo příčinu k pozdějšímu pojmenování této části břehu řeky Ploučnice tímto honosně znějícím názvem, tedy Smetanovo nábřeží.

Také díky snímkům pana Topinky mohu ve čtyřech krocích rekonstruovat podstatné fáze změny Hrnčířské ulice v uplynulých sto letech. I když to podstatné se událo jen v necelé polovině zmiňovaného časového úseku. A díky poznámce pana Jaroslava Panáčka staršího na rubu jednoho jehosnímku došlo k odstřelu západní strany ulice přesně 2. července 1977 v 11 hodin a 16 minut. V tuto minutu spadla k zemi celá strana domů až k Mánesově ulici. Byly to čísla popisná 865 až 884. Pouze jeden dům na straně u řeky vydržel o pár dnů déle, protože v něm se sbíhaly rozvody z celé ulice. Předdemoliční snímek vznikl vlastně náhodou při cestě na tradiční Neckyádu, pravidelně pořádanou již dlouhá léta na Ploučnici. Jen se tenkrát naloďovalo před lávkou u stadionu.

Pohled do Hrnčířské ulice okolo roku 1910:

Töpferstraße 1910

Gottwaldova třída ještě v plné své zástavbě asi v roce 1976:

Gottwaldova třída 1976

Den odtřelu, jak si poznamenal pan Panáček starší,  2.7.1977:

Demolice 2.7.1977

Současný provzdušněný stav zachycený 20.7.2008:

Hrnčířská ulice 2008

Levá řada zbořených domů z předchozích snímků začínala číslem popisným 746 s velkou zahradou, kde rostly statné stromy, z nichž jeden zde roste dodnes, ale ještě poměrně nedávno byly dva. Dům patřil obchodnické rodině Grundfestů. O pár domů dále, v čísle popisném 749, býval hostinec Zum schwarzen Stiefel, tedy U černé boty.

Hostinec okolo roku 1900 a zcela vlevo v pozadí dům později zvaný Teta:

Töpferstzraße 1900

Gasthof Schwarzer Stiefel na pohlednici L. Kadlece okolo roku 1910:

Töpferstraße 1910

Stejný objekt s dalšími domy v řadě asi v roce 1985:

Gottwaldova 1985

Pohostinská živnost byla zde jedna z nejstarších ve městě, protože hostinský Anton Preiss obdržel 22. listopadu 1847 potvrzení o tom, že hostinec U černé boty dostal už v roce  1348 nadaci od Hynka Berky z Dubé a 14. června 1457 latinsky psanou konfirmační listinu od krále Ladislava z Vídně. Ani jedna z listin se nedochovala a tak první doložitelnou listinou je povolení k provozování výčepu piva, kořalky a pohostinství z roku 1634. Hostinec býval uváděn jako zájezdní a míval nadprůměrnou spotřebu piva, ač nemohl mít tak kvalitní sklepy jako hostince v centru města. To, že byl hostinec zájezdní, znamenalo nabízení také služeb pro tažná zvířata. Čili ustájení, ale i píci a vodu, opravy postrojů a také podkovářské práce. Stáje a veškeré toto zázemí se nacházelo ve dvoře objektu. Právě již zmiňovaný Anton Preiss byl v historii hostince důležitou osobou. Za jeho vlastnictví se nejdříve postavily velké a tehdy moderní stáje ve dvoře a to roku 1836. A o několik let později, v roce 1843 proběhla kompletní renovace domu do jeho poslední podoby provedená stavitelem Josefem Posseltem. Objekt byl později upravován už jen částečně, byť několikrát. Například v roce 1932 byla provedena stavební firmou J. Schneider přístavba záchodků k domu ze dvora. V tomto případě již pro další majitelku paní Antonii Steffezius. Zřejmě ještě poslední stavební úpravy domu před koncem války byly provedeny v roce 1941 opět stavební firmou J. Schneider, ale tentokráte pro poštovní úřad v České Lípě.Tehdy byla adaptována provozovna v levé části domu se vchodem z ulice, kde již dříve býval samostatný obchod. Tedy přesněji na dobových snímcích je to Holičství a kadeřnický salon. Od 30. let dvacátého století fungoval hostinec jako Hotel Schwarzer Stiefel a fungoval tak do konce druhé světové války. Dům měl ve výklenku nad vchodem sošku svatého Floriána. Další zajímavostí také je, že v roce 1890 je podnik uveden v seznamu českolipských hostinců pod názvem U bílé boty. Po válce byly v patře byty a v přízemí prodejny. Stáje ve dvoře byly v roce 1947 přebudovány Autoklubem R. Č. S. na garáže. Některé objekty byly také využívány jako sklady. V roce 1975 si Severočeské Sběrné suroviny n.p. Liberec přebudovaly garáže v zadní části komplexu na svou výkupnu všeobecného sběru dle plánů Zd. Prágra. Vznikl tak i vchod z Růžového dvora (od Lidové školy umění) pro sběrné suroviny, přičemž kožky a kůže se vykupovaly s vchodem z průjezdu. Naposledy byla v samotném domě z ulice v části k řece prodejna Levné oděvy a ve druhé polovině přízemí domu prodejna Bohemia. Pro mladší, jednalo se o prodejnu značkového skla.

Pohled opačným směrem do zbořené ulice, kde se dá orientovat pouze budovou bývalé Tety a Unionky v pozadí. Snímek je pořízen z místa, kde se ulice mírně lomí a je zajímavé, že tento profil si ulice udržela i když byly obě strany domů zbourány a postaveny znovu. Je to jeden z důkazů, že ve městě není mnoho rovných ulic a tyto ohyby jsou zřejmě nenarovnatelné.

Töpferstraße na pohlednici z roku 1926:

Töpferstraße 1926

Hrnčířská ulice 1.9.2007:

Hrnčířská ulice 1.9.2007

A ještě přibližně stejný záběr Jaroslava Topinky pořízený před rokem 1988:

Hrnčířská 1988

Doplňkový snímek ulice G. Scheinerta z 24. března 1976:

Hrnčířská 1976

V popředí nejstaršího snímku na levé straně je vidět dům s poštovní schránkou a další domy s malými krámky. Například v domě čp. 873, což bylo zhruba uprostřed, sídlila firma Johann Mayer - barvy, tmely a materiálie s filiálkou ve Velkém Šenově. Po válce v národní správě Karla J. Zítka. Druhá strana domů začínala celodřevěným domkem, který byl jedním z posledních svého druhu ve městě. Dalším významným domem na této straně ulice byl Národní dům. Na jeho místě byl již roku 1835 hostinec U tří lip, tedy Zu drei Linden, někdy zvaný podle majitele Beim Wölfel. V té době zde obchod moc nekvetl, což dokazuje spotřeba pouhých 20 sudů piva v uvedeném roce. Dům byl celý dřevěný a stával na rohu Umrlčí uličky (Leichengassel), která vedla mezi domy do Barvířské ulice a pokračovala dále k městské katovně. Ta stávala přibližně v místech bývalých uhelných skladů u Městského nádraží. Vzhled místa velice razantně poznamenal požár roku 1881, kdy lehly popelem všechny domy v okolí. Na místě tohoto domu byla do dvou let postavena novostavba v majetku českolipské spořitelny s hostincem pod původním názvem, nyní i s posezením v zahradní restauraci ve dvoře domu. V roce 1910 kupuje hostinec za 54.200,- Národní jednota severočeská, která sem po 4. letech přenesla hostinskou živnost z České besedy. V roce 1915 byl rozšířen lokál a přistavěna kuchyň a v roce 1920 byla ve dvoře přistavěna druhá kuchyň a ze stájí byl nákladem 230.000,- Kč vystavěn velký sál s jevištěm. Od roku 1928 sloužil sál také jako biograf k promítání českých filmů. V roce 1930 kupuje objekt za 315.000,- Kč tělocvičná jednota Sokol, v následujícívh dvou letech zde provádí mnohé opravy a objekt sloužil jako Hotel Národní dům. V tomto období byl v pravé části od vchodu do budovy obchod zbožím koloniálním, ovocem a zeleninou, také lahůdkami i pražskou uzeninou. Živnost provozoval Stanislav Šupita. Po válce a následném zrušení Sokola objekt dále sloužil tělovýchově, nyní pod hlavičkou ČSTV a jeho okresnímu výboru. Vlevo od průjezdu byla sběrna státní loterie Sazka - Sportka a na pravo nějaký čas bufet.

Na druhém rohu Umrlčí uličky stál až do roku 1881 hostinec U zlaté hvězdy (Zum goldenen Stern). Původně se však jmenoval Beim Toffel Hans (U Toffela Hanse). Byla to prastará a hojně navštěvovaná pivnice, patřící roku 1785 Ignáci Paulovi. Název byl patrně podle původního majitele a bylo tak až do roku 1853. V roce 1835 se zde vytočilo 87 sudů piva a hostinec existoval až do požáru 4. července 1881. Po tomto požáru na místě Umrlčí uličky a tohoto hostince byly postaveny domy 348 a 349, pozdější dům čp. 755, čímž ulička zanikla. Před druhou světovou válkou byl v přízemí domu obchod s textilním zbožím a před zbořením zde byla mnoho let prodejna Mototechny. Dům stál v místě přesně proti výjezdu z dnešního sídliště.

Střed Hrnčířské ulice od jihu na pohlednici prošlé roku 1916:

Töpferstraße 1916

Pohled Hrnčířskou ulicí z jihu 30.6.2007:

Hrnčířská ulice 2007

Podobný záběr Jaroslava Topinky pořízený před rokem 1977:

Hrnčířská 1976

Na těchto záběrech jsou místa, kde se demoliční práce zastavily. V dnes zbouraném nárožním domě měl svůj obchod mechanik Klimt opravující jízdní kola i šicí stroje a na domě nescházela ani císařská orlice. Před demolicemi zde byly kanceláře ředitelství ČSAD. O jeden dům dále bylo řeznictví a uzenářství, které vedl po druhé světové válce Ladislav Štěpán. V bližším nárožním domě, který stále stojí, bylo před válkou taktéž řeznictví a uzenářství, jenž provozoval Karl Ebenritter. V poválečné době zde byly dlouhá léta polotovary.

Hrnčířská ulice je prvně zmiňována v roce 1478 a až do roku 1945 nesla jméno Hrnčířská, německy Töpfergasse. V roce 1945 se tato ulice stává součástí Pražské třídy, vedoucí z náměstí až na Kopeček. Záhy však tato významná ulice dostává stejně významné pojmenování, v duchu své doby, tedy v předvečer narozenin předsedy vlády je tato komunikace poctěna pojmenováním Gottwaldova třída. V tomto případě jen z náměstí k železničnímu přejezdu u Městského nádraží. Po té co jsme prohlédli jako společnost, byl ulici navrácen v roce 1990 její historický název Hrnčířská, ale nyní opět již jen v úseku mezi řekou a železničním přejezdem. Ostatně návaznost na cestu k náměstí již v té době dávno vzala za své.

Mapka - toto místo je zde

Proměna těchto míst je natolik výrazná a dnes již bez možnosti jakéhokoli připomenutí, že jsem využil příležitosti a doplním stávající materiál ještě o několik snímků z těchto míst. S vyjímkou jedné předválečné pohlednice jsou ostatní snímky výsledkem snahy dvou pánů, kteří chtěli zachovat starou podobu ulice i budoucím generacím. Nezbývá než poděkovat panu Jaroslavu Panáčkovi staršímu a panu Jaroslavu Topinkovi, že tak učinili. Dnes si i mnozí pamětníci některá místa vybavují dosti obtížně.

Gottwaldova 1977 Gottwaldova 1977
Ještě jeden pohled do Gottwaldovy třídy směrem od centra, nebo také od Tety. Toto v roce 1977. Na pravé straně je patrná proluka, kde bývaly sběrné suroviny a druhý dům za touto prolukou je dům číslo popisné 879, který byl zvláštní výzdobou své fasády. Dům si nechal postavit Adolf Schmidt, který měl svůj podnik původně v objektu bývalého Wedrichova domu, dnes známého spíše jako Teta, a před rokem 1935 přesídlil se svým podnikáním právě sem. Více o tomto podnikateli v článku Teta. Snímek vpravo z posledních dnů existence domu odhaluje bizarního ducha doby. Na plotě před ruinou domu jsou hrdě zavěšena hesla „Obětavě pracovat” a „Radostně žít”. Zmiňované zobrazené reliéfy na fasádě domu za prolukou jsou dostatečným vodítkem k tomu, s čím tento pán obchodoval - jízdní kolo, šicí stroj a automobil. Tato část fasády byla sejmuta a uložena v muzeu. Snímek byl pořízen nedlouho před demolicí domu:

Dům čp. 879

Další snímek přibližně z roku 1976 je zhruba uprostřed ulice. Provozovna Mototechny byla přemístěna skoro přesně přes ulici, vedle Národního domu. Jedná se tedy takřka přesně o místa dnešního vjezdu do sídliště naproti Spořitelně.

Gottwaldova ulice 1976

A tak tedy naproti byl tak zvaný Nároďák, jak je vidět na pohlednici z roku 1936, tehdy ještě patřící Sokolům. Výlohy vedle jsou budoucími výlohami Mototechny, ale v této době obchod patřil firmě Reinisch & Co. obchodující textilním a módním zbožím.

Národní dům 1936

Následující záběr je pořízen už z opačné strany tohoto úseku Hrnčířské ulice, tehdy Gottwaldovy. Snímek je z jara 1977, tedy nedlouho před demolicemi. Nutno dodat, že již mnoho let před tímto datem nebylo možno domy jakkoli opravovat a je to na jejich stavu samozřejmě znát. Byla to taková taktika a příprava k následným argumentům typu: „Podívejte se na to jak ty domy vypadají, s nimi se nedá dělat už nic jiného, než zbořit”. Dnes víme, že by se dalo...

Gottwaldova třída 1977

Jeden záběr v nadhledu, zřejmě z pianky, na pohlednici z roku 1964:

Gottwaldova třída 1964

Zde už ve chvílích, kdy je dílo zkázy dokonáno. Už ani po hromadách suti takřka žádných památek není. Píše se rok 1977:

Zbořeniště 1977

Tu se píše rok 1979 a výstavba nových domů je v plném proudu. Den 17. leden:

Výstavba sídliště 1979

Východní strana ulice přečkala dalších 11 let. Ale i na tyto domy nakonec došlo. Snímek je z počínajících demoličních prací v roce 1988:

Gottwadova třída 1989

A tu je již půl „hotovo”. Dobře zde je vidět rozhlehlost komplexu Nároďáku:

Gottwadova třída 1989

Na tomto uprázdněném místě měla být zahájena v dubnu 1990 stavba hotelu Lípa. Stavbu měl provádět podnil ZRUP Příbram pro RaJ Česká Lípa a projekt vypracoval ing. arch. Vyhlídal ze Stavoprojektu Liberec.  Hotel, pro který bylo zvoleno jméno Lípa, měl mít ve dvou nejnižších podlažích restaurační provoz, další 3 podlaží měly obsahovat lůžkovou část a v posledním podlaží měla být technická vybavenost hotelu. Investiční náklady byly plánovány na 40 mil. Kčs a celkový náklad byl rozpočtován na 46 mil. korun. Na hotel měl navazovat integrovaný objekt se 64 malometrážními byty, v přízemí s prodejnami Domácích potřeb a Drobného zboží. V tomto prostoru dnes stojí Spořitelna. Dokončení stavby hotelu bylo plánováno na květen 1992. Když už bylo toto místo zplanýrované, tak je možná i škoda, že hotel nestojí, ale zase je zde místo třeba na divadlo...

Mírně nekvalitní reprodukce makety hotelu uveřejněné v městském zpravodaji:

Hotel Lípa

Následující dobový obrázek byl bohužel typickým výjevem pro tuto část města. Nejpalčivějším problémem těchto míst až do dokončení regulace Ploučnice v roce 1915 byly časté povodně. Tato z roku 1897 byla první fotograficky zdokumentovanou. Této velké povodni v roce 1897 předcházela velká povoděň roku 1881, dvě o něco menší, ale přesto ničivé jarní záplavy v roce 1888 a několik dalších menších. Z těch nadcházejících po tomto snímku možno jmenovat roky 1900 a 1907 s dalšími katastrofálními povodněmi. Více o Ploučnici v samostatných kapitolách.

Povodeň v Hrnčířské ulici u pianky z konce července 1897:

Töpferstraße 1897

Hrnčířská ulice bez vody v pozmněněné podobě dne 29. 7. 2010:

Hrnčířská 2010

Další zajímavostí dobového snímku je podoba továrny na piana Rösler. Ještě nestál tak zvaný výstavní pavilon a je zcela zřetelně vidět tehdy samostatně stojící centrální budova. Více o továrně v samostatné kapitole. Dosti zajímavým je i zachycený samostatně stojící dřevěný domek v levé části snímku.

 
Copyright © 2024 Böhmischleipa.cz. Všechna práva vyhrazena.
Vytvořeno s radostí a pro radost.