Díky laskavosti pana Václava Hodinky se mi dostalo do ruky několik výtisků vydání vlastivědného časopisu Bezděz z let 1947 - 8. Tímto panu Hodinkovi velice děkuji, protože i když jsou tato vydání Bezdězů k dispozici v Okresním archivu a knihovně Muzea, v době kdy mívám čas na studium materiálů, v těchto institucích již dávno nikdo není. Takto jsem je mohl v klidu a podrobně prostudovat. Z mnoha článků v několika číslech mně asi nejvíce zaujal článek „Obnovený českolipský kroj”. Autorem je tehdejší ředitel muzea Bohumil Kinský, článek vyšel v 6. čísle ročníku X. roku 1948 a rozhodl jsem se tento zajímavý článek zde publikovat v nezkrácené podobě, včetně autentické stilizace. Zároveň je nutno si připomenout, v jakém čase tento článek vznikal, tedy pár let po skončení druhé světové války, což se logicky promítlo do přibarvení některých komentářů.
B. Kinský: Obnovený českolipský kroj:
Jako příroda Českolipska uvnitř pomezních hor je nerozlučnou součástí České země, tak i všecka kultura minulých staletí, ať se projevuje v architektuře, národopisu, historii, mluvě, jménech, zpěvu či jinak zde na Českolipsku, prozrazuje ve všech souvislost s českým vnitrozemím, dnes tím více po oproštění od cizího vetřelého živlu německého. Po odstranění německého dočasného nátěru vidíme zde kromě českých jmen hor, řek a míst i typické slovanské vsi, typické české i lužickosrbské chalupy, charakteristické české založení dvorců, typické české interiéry selských stavení s českým rázovitým nábytkem, keramikou, lidovým výtvarným uměním, kostely, kapličky, náhrobky, muka i kříže s českými světci a s českými nápisy nebo českými jmény praotců. Všecko to přetrvalo věky. I stopy po jejich zvycích životních se zde uchovaly, mnoho písemností a ne v poslední řadě i starý český lidový ústroj - kroj. Tento kroj se nikde nenalezl 100% úplný ve svých součástech, neboť na jeho uchování neměli Němci zájmu, ale i to, co zbylo, tedy oněch 80% napovídá i to, jak asi vypadal zbytek a dá se proto snadno rekonstruovati. Českolipsko bylo již od pradávna vstupní branou do nitra Čech, tudy vedly zemské stezky do Lužice a Polska, ale i od západu k východu do sousedních českých krajů. Českolipsko se dotýká Poještědí (Českodubska), Boleslavska a Lužice. Se Srbským živlem jsme tu měli přímý styk. Toto prolínání mělo vliv i na způsob odívání českého lidu na Českolipsku. Šat, jímž se odíval český lid nejbližšího okolí České Lípy, neodlišoval se nějak zvlášť od kroje lidu kol Osečné (Poještědí), Dubé, Kravař nebo Cvikova, neboť typické součásti kroje byly v severních Čechách celkovou podobou, tedy střihem a způsobem výzdoby, skoro stejné. Nápadné rozdíly bývají totiž jen mezi velmi vzdálenými kraji Čech neb Moravy, je to přirozené. A tak jenom v podrobnostech se dal odlišiti ústroj, jemuž říkáme českolipský kroj. Znovu připomínáme, že Mimoňsko bylo osídleno z Českodubska, a tedy pod jeho stálým vlivem, kdežto okolí Doks a Dubé podobně pod vlivem Bělska nebo Mělnicka. Proto tu patrny i prvky turnovského a boleslavského kroje. Z pozůstatků krojů nalezených ve zdejším museu (museích) a domácnostech po t. zv. Němcích jsme po odlišení součástí, pocházejících z výše uvedeného sousedství, vybrali ony, jež mohou charakterizovat zvyky českolipské. Úvodem si řekněme, že se tu nosily také čepce, a to velmi hojně, šátky i vínky (druh čepce - pozn.JK), košile i šněrovačky, barevné sukně i špencry (krátký kabát - pozn. JK), velmi pěkné stuhy, hojně krajky a bohatá ornamentální výzdoba, výlučně slovanských námětů. Němci krojů neměli, až na ony novodobé nevkusné dirndly (dámský kroj se zvýrazněným dost odkrytým poprsím známý třeba z Bavorska, úbor číšnic na Oktoberfestu - pozn.JK) a jiné výstřednosti. Centrální českolipský kroj lišil se od oněch sousedních přece jen v něčem, srovnáním vyniká větší délka sukní i kryjících je fěrtochů (zástěr), tedy spolu se širokými stuhami čepců, vázané na holubičku, zřejmě vliv lužickosrbských zvyků. Celkově zde převládá bílá barva zástěr i čepců a košil spolu se šátky, což asi zdůvodněno krajem samým, totiž množstvím vod rybníků a jezer, tedy hojnou příležitostí k vyprání prádla. Charakteristickým zjevem je, jak se domníváme, žlutá kontura květů bílých výšivek, prováděná zlatou nitkou, čímž se dosahovalo zvláštní harmonie barev; snad to bylo připomínkou bohatství chmelařské oblasti od Č. Lípy jižně a jihozápadně. Chmel, naše zlato, dávalo bohatství, a proto si žena mohla dopřáti i toho nalepšení ve výzdobě šatů na jinak jednobarevném podkladu. Prostota barev, totiž bílá, modrá a žlutá hlavně, odpovídá i povaze kraje a lidu, jeho klidnému životu, životu bez vzruchu. Tomu napovídá i velmi klidná žluť ve výzdobě půlky a loktuše. Pokud se nosil vínek, tedy karmazínově červený pod vlivem Českodubska a k němu bílá půlka přes ramena. Kukla se zde nosila bez spodního čepce (kuláku), neboť po nich zde není stopy. Z ostatních běžných součástí kroje uvádíme, že se zde nosily pestré sukně duhově měňavých barev se širokými a dlouhými stuhami, šněrovačky různých světlejších barev, punčochy červené i bílé, černý střevíček, v ruce šáteček a na krku korále. Košilka měla široký límeček a velmi vyduté rukávce. Šátek, zvaný půlka, pokládal se pod límec a zasunoval pod zámeček šněrovačky. Kromě nich se nosily v ruce i hedvábné, pestře protkávané šátky s třásněmi pro chladné počasí, kromě teplých špencrů pro podzimní období. Bohatost druhů čepců, bílých, stříbrných i zlatých, rozmanitost ve výběru motivů výšivek, pestrost špencrů a stuh nejlépe vynikne při prohlídce musejních sbírek. Velmi zajímavé byly i způsoby vyšívání s hojným použitím dírek, pavoučků, katrování různých tvarů výplní, což činilo dojem lehkosti, vzdušnosti. Oblíbenými motivy jsou tečky, úponky, stonky, lístky zvonku, květy, růžice i karafiát a nezbytný ptáček chocholouš, košíček neb roh hojnosti a list. Rozměry jsou ustáleny v severních Čechách. Tolik ke stručné charakteristice kroje, jímž se odívali naši předchůdci na Českolipsku. A tak dnes, při stém výročí osvobození české vesnice od roboty v r. 1948, ve dnech r. 1948, kdy zde Němců již není, jako jich zde již dvakrát nebylo, dnes , kdy osud tohoto kraje vzal do svých rukou opět český lid na věčné časy, křísíme v den slavného sjezdu kulturních pracovníků v Praze, českolipský kroj, tuto starodávnou památku k novému životu příštích generací, které nám zde vyrůstají v domově, jejž se jim snažíme připraviti co nejlepší.
K tomuto článku ještě náleží dodatek ze stejného čísla Bezdězu, uvedený o několik stránek dále:
Vyšli jsme při té práci ze staré tradice a jí vytváříme novou, jako si ji tu tvořili kdysi naši předkové, kteří svým příbuzenstvem kotvili také v sousedním zázemí. Proto v obnoveném kroji českolipském se zračí všecko uvedené dění svými nejvýraznějšími známkami. Zdůraznit vše hodnotné z uchovaného dědictví, to bylo naším vodítkem při rekonstruování kroje. Ze studia díla národopisných pracovnic, Šotkové, Dr. Stránské, Melnikové, Papouškové, Ang. Žaluda, hlavně však dlouhou srovnávací prací autora tohoto obnoveného kroje v turnovském, českodubském a pražském národopisném museu, studiem zdejších sbírek a informacemi přímo ve zdejších vsích před r. 1938, došli jsme k rozhodnutí, že návrh českolipského obnoveného kroje, v němž autor zdůraznil vše typické, ale ponechal částečně i to, co připomíná české sousedství ke zdůraznění češství samého v minulost, je zpracován podle nejlepšího vědomí a svědomí. K tomuto závěru došla krojová družina českolipských žen při kulturně regionální komisi ORO za předsednictví řed. B. Kinského a kulturního referenta ONV Boh. Seidla, která se rozhodla, aby tento kroj byl v letošním slavném roce obnoven k ozdobě našeho lidu a k doplnění obrazu českého osvobozeného pohraničí pro věky budoucí. V komisi jsou zastoupeny národopisné pracovnice, švadleny, učitelky ruč. prací, znalkyně výšivek a slovanských krojů, vyšívačky a ochotné pracovnice. První vzorové kroje zaručily se věrně podle návrhu a za vzácného porozumnění ONV v České Lípě vyšíti a v den 28. října t.r. českolipské veřejnosti představiti paní M. Kinská, M. Malátová, B. Fraňková, E. Stehlíková, M. Škvárová, A. Haluzová, A. Bečková, L. Mouchová, M Oborníková, M. Boháčková a V. Boháčková. Po uvedeném dnu uspořádá okresní rada osvětová v České Lípě kursy šití tohoto kroje pro ostatní veřejnost, kterou k účasti již tímto zveme, aby se kroj co nejdříve a nejhojněji rozšířil. Přihlášky již nyní přijímá okresní rada osvětová nebo ředitelství dívčí měšťanské školy v České Lípě.
Tolik tedy dobový materiál z roku 1948. Již v dodatku se nalézá nástin podtextu, který hlavní článek má a obě části mají dnes zřejmě větší vypovídající hodnotu, než původní autor zřejmě kdysi zamýšlel. Hned na počátku musím říci, že při prvním čtení mně článek dosti ohromil a říkal jsem si, jak je možné, že nevím nic o existenci zdejšího lidového kroje. Nakonec, po nedlouhém hledání souvislostí jsem pochopil. Tento kroj je vlastně kombinatorně, ovšem uměle, vytvořený. Sice se zde lidé nějak typicky oblékali, ale do uvedeného kroje to nebylo. Opět se vrátím k době, kdy ten materiál vznikal. Jednak je dosti jasně deklarováno, že vše německé je špatné a na druhou stranu bylo potřeba podpořit národní uvědomnění a nejlépe navázáním na něco tradičního. V našem pohraničí tato snaha byla potřebná dvojnásob, protože převážná většina obyvatel českolipska byla nově příchozí z vnitrozemí a tedy bez blízkého vztahu k tomuto kraji a městu, či vesnicím v okolí. Pokud si mohu dovolit hodnotit tuto snahu o vytvoření vztahu k českolipsku z před 60. let, musím bohužel konstatovat, že se jednalo o počin dobrý, ale výsledek až tak dobrý nakonec není. Jistě tomu napomohla i další velká přistěhovalecká vlna v počátcích let sedmdesátých, která tak nějak rozrušila vznikající ustalující se zvyky místních. Podle mého názoru je zapotřebí minimálně dvou generací zde po sobě vyrůstajících, aby byl zdravý patriotismus dostatečně zakořeněn a mohl se zdědit z otce na syna ( pro ženy: z matky na dceru). Poslední dobou se snad blýská na lepší časy a již nejsme svědky toho, jak takřka bez mrknutí oka mizí nejen památné jednotlivosti, ale někdy i celé části starobylého města.
Ke kroji samotnému se mi podařilo objevit informaci, která hovoří o osudu zřejmě jediného exempláře českolipského kroje, který byl z iniciativy Bohumila Kinského ušit. Na jeho popud a podle jeho návrhu jej vlastnoručně vyrobila a vyšila Zdeňka Gogelová v letech 1945 — 1947. Svou premiéru si tento kroj odbyl při oslavách 28. října 1948 v České Lípě. V 50. letech se Zdeňka Gogelová odstěhovala do Vyškova na Moravě, ale kroj při různých slavnostních příležitostech dále zapůjčovala do České Lípy. V září roku 2000 se podařilo českolipskému muzeu od dcery Zdeňky Gogelové tento kroj odkoupit do svých sbírek a je vystaven v expozici lidového bydlení, umění a architektury na Vísecké rychtě v Kravařích. Na stránkách muzea je k dispozici jeho větší fotografie: stačí kliknout zde. Jen je zajímavé, že v dobovém článku jméno paní Gogolové mezi švadlenami schází. Tuto záhadu jsem zatím nerozluštil a tak asi nejlepší bude zajít se do Vísecké rychty podívat osobně, jistě se tam zájemce dozví více.