Hrad je objekt, který by zasloužil podstatně větší prostor, ale pokusím se udělat pouze takový stručný výtah a připojím nějaké obrázky. Také ponechám stranou již několikrát zmiňovanou slepicovejčí otázku se vztahem k městu. Tedy co vzniklo dříve. Pokusím se jen opravdu velice stručně představit toto místo. Mnoho lidí mnohdy ani nemá představu jak ten náš hrad vlastně vypadal. A pak když vidí nějaký snímek, nastává často rozčarování, že je to vlastně jen takový velký barák. Nutno upřesnit, že hrad přestal být hradem již dávno a byl přeměněn na zámek a později na továrnu. A až z této doby pocházejí všechny známé podoby stavby a samozřejmě i všechny snímky. Ale popořadě.
Existence opevněného objektu se předpokládá již ve 13. století. Původně zřejmě dřevěnou stavbu neznámé dispozice a rozlohy nahradil zhruba koncem 13. století nově budovaný hrad kamenný. Existence sídla bude mít s největší pravděpodobností souvislost s kolem procházející komunikací, která spojovala ve východozápadním směru dvě důležité cesty z Čech do Lužice, které obě prostor města míjely. Pro opevněné místo byla vybrána písčitá náplava mezi větvícími se rameny řeky. Na sklonku již zmiňovaného století některý z členů rodu Ronovců, kteří začali rozšiřovat své državy z původní jižní Lužice, započal s budováním opevněného sídla. Jednou ze základních složek obranného systému jistě byl okolní podmáčený terén s množstvím vody, odtud také někdy používaný název Vodní hrad. Ovšem s největší pravděpodobností toto prostředí velice komplikovalo situaci i budovatelům hradu. Dalším významným obranným prvkem byla kromě hradeb i válcovitá věž, odborně nazývaná bergfrit. Její základy byly objeveny během archeologického průzkumu po roce 1990. Přesná podoba, přesněji výška, není známa. Pouze z odkrytých pozůstatků je patrné, že základy byly velice mohutné. Vnější průměr válce u základny je 12,6 metru a vnitřní prostor v přízemí má pouze 1,2 metru. Vnější průměr věže je jeden z největších v Čechách, ovšem jestli byl i zbytek věže také tak mohutný a vysoký dnes říci nelze. Jedním z důvodů k mohutným základům stejně tak dobře mohlo být nestabilní podloží, na kterém byla stavba vztyčena.
Areál hradu se postupně vyvíjel a rozrůstal. Snad již počátkem 14. století vznikla další pozoruhodná součást zdejšího sídla. Byla jím záchodová věž, postavená u vnější strany hradby na severní straně v blízkosti věže. S propojením na tehdejší hlavní hradní palác stojící uvnitř hradby. Tento přístavek stával u řečiště řeky, kam směřovala další pouť zde odložených produktů. Jejími základy probíhal i odvodňovací kanálek z nádvoří hradu. Nezvyklá je tato stavba řešením hygienických potřeb obyvatel hradu, které nebylo v té době na takto vysoké úrovni běžné. Tato funkční věž stávala v místech dodnes dochované severní brány, prolomené do hradeb přibližně v 15. století. Důvodem vzniku brány bylo přímé propojení s městem přes kamenný můstek ústící u spojnice ulic Zámecké a Berkovy.
Této změně v podobě nové brány ještě předcházela stavba dvou jižních hradních paláců, které výrazně změnily jižní dispozici hradu. Z mladšího západního paláce se dochovaly gotické sklepy, které mimo jiné mají unikátní hydroizolaci. Vždyť celé sklepy byly pod hladinou okolních vod. V každém případě mohu návštěvu těchto prostor jen doporučit, mají svou nezaměnitelnou atmosféru. Já už tam byl.
První velkou ranou v osudech hradu bylo období husitské. V roce 1444 byl hrad dobyt a vypleněn spojenými vojsky lužických měst a Slezanů. V následujícím období, zejména ve století 16., dochází k postupné přeměně hradu na zámek v duchu své doby. Po požáru města v roce 1515 došlo k celkové přestavbě na renesanční zámek. Ovšem již od přelomu 16.-17. století objekt spíše chátral a další velkou pohromou pro bývalé panské sídlo byl velký městský požár ze 13. května 1820, kdy i zde červený kohout kokrhal svým mocným hlasem.
Přikládám asi nejznámější pohled na hrad Lipý z období kolem roku 1900. Dnes se tento záběr již pořídit nedá, protože na místě zaplavené louky stojí sportovní areál. Tedy pohlednice z roku 1899:
Majiteli hradu byli již od prvních zmínek členové rodu Ronovců, počátkem 14. století přechází majetek příbuzným Ronovcům pánům z Dubé. Následně se mezi majiteli objevuje nejen tento šlechtický rod, ale i pánové z Vartenberka, jejichž rody se stávaly postupně příbuzensky provázanými. Po Bílé hoře se zámek dostává roku 1622 jako sídlo s dvorem nově vystavěným do rukou Albrechta z Valdštejna. Ten však nedlouho po té přenesl panské sídlo na Nový zámek, dnešní Zahrádky. Po neblahých událostech Třicetileté války a drancování švédských hord se zámek dostává na zhruba 200 let do držení rodu Kouniců. Ti však nejpozději ke konci svého vlastnictví areál pronajímají k různým účelům. Lze zde v průběhu věků nalézt například zvonařskou dílnu Josefa Paula. Kolem poloviny 19. století sloužily pronajaté místnosti škole městské a později i židovské. Také zde bylo divadlo, lazaret a nebo i sklad.
Hrad v době industriální s byty a východní bránou a peřinami v okně asi po roce 1930:
Zbytky hradu v době turistické s východní bránou dne 11. 9. 2010:
Roku 1867 Kounicové pronajímají zámek Salomonu Altschulovi a Josefu Müllerovi, kteří zde zřizují cukrovar. Tím došlo ke zkáze posledních zbytků panského sídla a objekt byl přebudován na továrnu. Až v roce 1871 syn původního nájemce Josef Altschul celý zámecký areál kupuje od Albrechta Kounice za 27.000 zlatých. V té době také kromě mnoha přístavků vyrostl na nádvoří hradu tovární komín. Výroba zde běžela do první světové války a po ní byl objekt přestavěn na náhradní nouzové byty. Když v roce 1938 oba tehdejší majitelé ing. Josef a Otto Altschulovi, jakožto Židé, emigrovali před nástupem nacismu do zahraničí, byl objekt zabaven a roku 1942 přešel do majetku města. Rodina židovských obchodníků Altschulů byla původem z Belgie, ale v Lípě se usadila již v 16. století. K majitelům cukrovaru se mi podařilo objevit náramnou zajímavost, když jsem mezi pohlednicemi našel exemplář, který posílá 9.2.1915 jisté děvče své kamarádce, kde doslovně uvádí:„Moc se mně zde líbí, trefila jsem na moc dobré místo. Jsou pán, paní a dva chlapci, židi moc hodný. Panská je němkyně též hodná”. Zpáteční adresa zní p. Altschul, Zukerfabrikant, Grabengasse (Jiráskova). Oba bratři válku přežili, sem se již nevrátili, ale po roce 1945 také žádali o navrácení majetku. Po dlouhých tahanicích okresní soud v roce 1951 rozhodl o oprávněnosti nároků s dovětkem: „protože žadatele trvale žijí v zahraničí k vydání nedojde”. Mezi důvody nepodporující navrácení majetku jeho předválečným majitelům se lze také dozvědět o záměru MNV přeměnit zámek na muzeum a galerii.
Pohled na hrad přes řeku na pohlednici prošlé 1914:
Na přibližně stejném místě 19.5.2007:
Na přibližně stejném místě 18.1.2008:
Za války započala postupná rekonstrukce objektu, která měla vyústit ve vybudování sídla pro hitlerovu mládež „Hitlerjugend” a některé německé úřadovny celkovým nákladem 3 miliony říšských marek. Vývoj války tomuto záměru nepřál a tak zůstalo jen u odbourání továrních přístaveb. Ke konci války zde byl zajatecký tábor a hradní sklepy sloužily jako sklad vína a lihovin, což se během osvobození ukázalo jako zásadní a neblahá okolnost. Z obavy před zneužitím a rozkradením alkoholu, bylo rozhodnuto o zatopení sklepů vodou. A to již chátrající stavbě mnoho na jejím stavu nepřidalo.
Ještě jeden detailnější záběr z roku 1935:
Stejný pohled, ale kvůli viditelnosti z druhého břehu dne 8.5.2008:
Po válce se objevil například velkorysý návrh Bohumila Kinského, který počítal s rekonstrukcí zchátralého objektu a jeho využití pro výchovné účely. V hlavní budově by tak bylo asi 14 rozlehlých místností, vhodných například na galerii a v křídelní budově by bylo dalších 35-40 místností. U řeky by byla založena botanická zahrada a skanzen, kam by byly přemístěny dvě až tři staré roubené chalupy. Finance k rekonstrukci ovšem scházely a tak zůstávalo pouze u drobných příspěvků, které stačily sotva na nejnutnější záchranné práce. A protože se kromě přírody a zubu času na soustavném chátrání objektu podíleli i místní občané, ministerstvo roku 1955 přestalo tyto drobné částky poskytovat s odůvodněním, že není myslitelné, aby stát poskytoval českolipským občanům prostředky na opravu památkového objektu, který si sami soustavně ruinují.
Detail zámecké budovy – jižního paláce hradu přibližně v první polovině padesátých let:
Zbytky jižního paláce hradu 22. 2. 2014:
Do roku 1956 se sešlo 22 komisí, které jednaly o českolipském zámku, ale výsledkem bylo pouze konstatování zanedbaného stavu objektu. Stop stav finančních příspěvků z roku 1955 měl trvat do doby než MNV nebo ONV objekt nezabezpečí před ničením a rozkrádáním neukázněnými občany. Až se ve větru dne 13. května 1956 zřítila střecha, prorazila klenuté stropy a strhla část jihozápadní zdi. Od této události již město usiluje otevřeně pouze o demolici zámku. Je ustavena komise, která má vypracovat podklady pro demolici. Kulturní pracovník MNV F. Šabata posílá do Rudého Práva kritický článek k záchraně zámku a snaží se nastínit pravý stav věcí. Ministerstvo kultury a KNV ale stále trvají na zabezpečení zámku, alespoň jako zříceniny. Město znovu ustavuje komisi, tentokráte na záchranu zámku. V komisi byli soudruzi Boháčková, Šindelář, Hloupý, Šabata, Rezler, Jedlička, Beneš, Vojtíšek, Kinský. Téhož roku navštěvují pánové Panýrek a Šabata ministerstvo kultury, kde je rozhodnuto, že budou sneseny vhodným způsobem (bez použití třaskavin) střešní krytiny, krov a všechny labilní partie objektu, pokud hrozí zřícení. Jest třeba postupovat tak, aby všechny části objektu, které se dají zachránit, zůstaly zachovány. Bude předložen návrh na zajištění zbytku budovy, aby mohl být pořízen projekt na trvalé zachování ruiny zámku jako památky. Hned počátkem roku 1957 dostává město dotaci 120.000 Kčs na zajištění zříceniny zámku, ale zároveň jedná s VÚ 2481/P v Terezíně o možnosti zbourání hradu odstřelem. Vojenská správa nemohla žádosti vyhovět, ale našli se u útvaru dobrovolní brigádníci vedení npor. Josefem Kosatkou, kteří se svolením nadřízených provedli demoliční práce střelnými náložemi za předem sjednanou odměnu 4.000 Kčs a zakoupení televizoru s rádiem a anténou...
Areál v posledních momentech ještě jako celek asi v roce 1955:
Odstřel byl uskutečněn 6. února 1957. Vojákům se akce moc nevydařila. Budova nebyla zbořena zcela a hlavně došlo k poškození střech a fasád na okolních domech a dokonce k poškození oken a výloh například až v Gottwaldově ulici. Tlaková vlna vyrazila třeba v kavárně Union dvě výlohy. Na MNV se sešlo mnoho rozhořčených dopisů s žádostí o náhradu škody a to dokonce až z Dubické ulice. Přesto byl vojákům do Terezína odeslán děkovný dopis za obětavou pomoc při úpravě našeho starého města. Již v roce 1959 byl předložen návrh panem Zdeňkem Pokorným a Břetislavem Vojtíškem na konzervaci trosek, které stále byly architektonicky cenné. I tuto jednoduchou záležitost MNV raději postoupil na ONV. Sešlo se několik komisí a uběhla spousta let až roku 1975 došlo k dokončení konečného řešení tohoto problému. Byly zbourány i do té doby zbylé klenby. Ty byly zase obnoveny v 90. letech, od kdy probíhá archeologický průzkum prostoru a postupné zajištění zbylých částí hradu.
Mapka - toto místo je zde
Kapitolu ještě doplňuji trojsnímkem z jihozápadního pohledu pořízeného přes řeku. První pochází přibližně z roku 1930, kdy v areálu bývalého zámku a cukrovaru dožívaly rozličné výrobní činnosti, ba dokonce zde byly i byty, stejně jako v Richterhofu. Proto bylo možno u hradu spatřit roztodivné znaky běžného života, jako například sušící se prádlo, které se i opodál bělilo na slunci. Na prostředním snímku Jaroslava Topinky je zachyceno léto roku 1968, hlavní budova hradu je fuč, kolemvedoucí silnice II. třídy 262 byla ve výstavbě a v řece se zde běžně koupalo. Také zde byla pěkná hloubka, protože jez byl takřka stále dole a zadržoval vodu. A nakonec přibližné srovnání s dnešní realitou tak jak stromy dovolují. První snímek je pořízen z míst blíže k jezu, proto je na něm vidět i součást vodního díla, konkrétně zpevněný břeh. A zcela vlevo je tak zvaný zelený barák z Richterhofu.
Hradní či spíše bývalý zámecký areál z jihozápadu přibližně v roce 1930:
Zcela pozměněné prostředí ještě před změnami společenskými v roce 1968:
Realita současnosti zachycená dne 10. 4. 2011:
|