Hrnčířská ulice - demolice západní strany v roce 1977

V roce 1977 ulice Gottwaldova začala mizet, současným a dřívějším pojmenováním je to ulice Hrnčířská. Přesněji řečeno její západní část v původně na prastarém Hrnčířském předměstí. Z důvodu ochrany zemědělské půdy byla ve druhé polovině 20. století snaha hledat rozvojové prostory pro novou výstavbu uvnitř města. Tak bylo vytipováno i okolí hlavní ulice od Ploučnice k jihu, tehdy okolí Gottwaldoviy ulice. Přednost dostala bytová výstavba v podobě panelového sídliště Střed II. v prostoru od dnešní Hrnčířské ulice západně ohraničené ulicí Mánesovou a Smetanovým nábřežím. A tak tato část byla tak zvaně adaptována jako první. Základem obrazového doprovodu této kapitoly bude série snímků, které pořídila paní Helena Votápková v době, kdy bylo již o demolici definitivně rozhodnuto. Tímto plním původní záměr, zachovat podobu zástavby budoucím generacím. Druhým podstatným zdrojem je projektová dokumentace k sídlišti Střed II., část demolice vytvořenou Stavoprojektem Liberec v srpnu 1976.

Mánesova ulice v části u pianky počátkem roku 1977:

Prohlídku začínáme na rohu ulice Mánesova, ve které stála větší část nárožního domu, kam také patřil adresně a nesl číslo popisné 865. Za ním byla zahrada až k dalšímu domu, který je dochovaný v Mánesově ulici do dnešních dnů. Na této poměrně velké zahradě bývaly v 70. letech různá zvířátka a také pávy, což byla poměrně zajímavá atrakce. Jako děti jsme u plotu vydržely stát déle než rodičům bývalo milo.

Nároží ulic Gottwaldova a Mánesova na počátku roku 1977:

Dům číslo popisné 865 měl patro a obytné podkroví. Stěna domu po střechu byla vysoká 9,4 metru a hřeben střechy byl ve výšce 13,8 metru nad úrovní ulice. Naposledy byly v domě kanceláře národního podniku ČSAD, tedy podniku Československá státní automobilová doprava, závod 402 Česká Lípa, pod níž spadala jak nákladní tak i autobusová doprava. Byly zde i kanceláře Okresní správy silnic. Na počátku 20. století zde sídlila firma Franz Klimt, jízdní kola, šicí stroje, mechanik a automobily. Vzhled domu lze porovnat na snímku z roku 1916:

Od třicátých let mechanické stroje vystřídal módní závod, konfekce a galanterie Josef Appelt. Podnik s různými provozovateli zde vydržel minimálně do 50. let.

Nároží ulic Mánesova a Gottwaldova (Hrnčířská) počátkem roku 1977:

V řadě domů Gottwaldovy ulice směrem k Ploučnici stál hned vedle dům čp. 866. Byl vcelku úzký a i přesto, že měl stěnu jen o 30 cm nižší, vešly se tam 3 podlaží. Bylo to dáno začleněním původně obytného podkroví do nástavby domu. V domku bývaly od konce 19. století drobní řemeslníci - košíkář, švec, tabák a od konce 30. let 20. století Odborný radiozávod Alois Sommer, který zde i s majitelem vydržel až do let poválečných. Také díky své profesi nebyl tento odborník po roce 1945 odsunut a zůstal se svou rodinou v České Lípě.

Hned ve vedlejším domě čp. 867 sídlil dlouhá léta řezník. Typický řadový dům s patrem a obytným podkrovím a původně i štukovou výzdobou. Po té výzdobě na snímku z roku 1976 už není bohužel ani známky. V poválečných letech prodejnu vedl Rudolf Křevký, po němž se také řeznictví říkalo, byť byl součástí národního podniku Masna. A právě jemu patřila ona zahrada se zvířátky.

Následoval dům čp. 868, který byl na dvou pozemcích a původně na jeho místě tedy pravděpodobně stály domy dva. Do posledních chvil byla v domě prodejna Chléb-pečivo. Pekárna rodiny Münnich byla v tomto domě už roku 1877. V období po první světové válce přebírá pekařství Anton Wünsch, který rozšiřuje služby o kavárnu. V roce 1945 jde pekárna Otokar Wünsch do národní správy, přemísťuje se do Mánesovy ulice a na nějaký čas je zde mlékárna. Mezi válkami byl také v domě kadeřnický salon s prodejnou parfumerie a toaletními potřebami Emil Gürtler.

V dalším domě čp. 869 bývala cukrárna. Další z drobných krámků s dlouhou tradicí, minimálně z 19. století. Většinou pod běžným názvem koloniál různých majitelů, ale později například i Julius Meinel koloniál, tedy dodnes fungující rakouské společnosti, která měla po městě několik filiálek. Ovšem s dnešními prodejnami potravinářských řetězců se to nedá vůbec srovnávat. Tenkrát to byl přeci jen ještě jiný svět. V domě byla v době demolice také evidována opravna sportovních potřeb.

Hned vedle v domě čp. 870 bývala Opravna prádla výrobního družstva a Sběrné suroviny. Na konci války zde měli své krámky obuvník, nebo-li švec Josef Lill a vedle holič František Duchatsch. A minimálně ševcovský krámek zde měl tradici také až z 19. století.

V přízemí dalšího domu čp. 871 byl obchod s trochu netradičním názvem Dieta. Jednalo se o prodejnu potravin se zaměřením na speciální výrobky, která byla přemístěna na náměstí do domu s Turky na portálu. Nebyl to ale první obchůdek s potravinami v tomto domě. Prodejna smíšeného zboží paní Marie Laude bývala v domě čp. 871 už na konci války. Ta vedla obchod po svém zemřelém manželovi. Před první světovou válkou zde byl koňský řezník. Také takový specializovaný obchod na určitý druh masa, jak je patrno z názvu.

Dalším domem bylo číslo popisné 872 a asi byl nejvýraznějším případem kombinace původní secesní architektury v patře s tehdejší modernou reprezentovanou kachličkovou mozaikou v přízemí, jejíž stavební styl nedovedu určit. Přesto i díky modrobílé mozaice je tento dům nejčastěji vzpomínán pamětníky. Mototechna byla opravdu výrazným bodem ulice. Po válce zde byla krátký čas i Galanterie. Pro srovnání vzhledu domu přikládám srovnání z počátku 20. století, kdy byl dům ve své plné kráse:

Před rokem 1945 bývalo toto místo taktéž výrazným bodem nejen této ulice. Působil zde totiž prastarý hostinec a hotel U červeného jelena. Díky tomu také víme, že celozděná stavba zachycená na posledním snímku vznikla v roce 1882 a nahradila stavení s horním patrem dřevěným. O to vše se zasloužil tehdejší majitel hostince Franz Dinnebier, stejně jako o další zvelebení, tedy kuželník, či nové stáje ve dvoře.

V dalším domě čp. 873 byl naposledy Dům služeb. Jedna z provozoven komunálního podniku se službami pro občany. Před válkou zde bývalo zámečníctví Anton Kirschner. Jak je částečně vidět na snímku s vedlejším hostincem, v tomto domě tehdy měl firmu Ferdinand Grossher, instalatér a zámečník.
K domu však patřil ještě jeden dům v zahradě, či vnitrobloku, který měl své číslo popisné 874. V něm bývala prodejna stavebních materálů přístupná z dnešní ulice Československé armády.

Vedlejší dům měl proto až číslo popisné 875. Byl zde obchůdek Potravinami. Už v předválečném období zde byla prodejna Českého konsumního družstva. Hned vedle v čp. 876 byl tabák, který od války vedl pan Ivan Vasil Babič, poručík „Svobodovy” armády, který přišel o zrak v bitvě o Duklu. Tak jsem to slyšel vyprávět. Generál Svoboda byl dokonce osobně v České Lípě, aby se v letech po válce zastal „svého” vojáka a ochránil jeho zájmy před bezcharakterním komunistickým funkcionářem ze železničních dílen, který ho chtěl vystěhovat z jeho bytu v Mánesově ulici. Jméno funkcionáře i dobrého člověka, který požádal generála Svobodu o pomoc v tomto případě si nechám pro sebe, byť jsou mi jména dobře známa. Faktem také je, že pan trafikant ač slepý, vykazoval neuvěřitelnou zručnost, přehled a pořádek v obchodě.
Vedle v čp. 877 bývala mlékárna Erna Laufová, kterou po válce přebralo spotřební družstvo Severočeská včela. V dalším domě čp. 878 bývalo do konce války malé řeznictví Gustav Pankratz, dříve Fanz Renger, jehož zařízení bylo po válce rozebráno do ostatních řeznictví ve městě. V době demolice je zde uvedeno agitační středisko národní fronty. Pro mladší generaci na vysvětlenou - byla to střediska, tedy místnosti, pro pořádání přednášek, školení a další propagační činnosti. Samozřejmě v duchu v té době preferovaných vizí a myšlenek a podání toho správného obrazu Světa. Možná to někomu cosi připomíná, ale tenkrát byl ideový směr dán navíc ústavou, v jehož duchu byly všechny strany sdruženy v tak zvané národné frontě. Dnes bychom možná řekli takový Red deal, když o tom tak přemýšlím.

Drobná perlička z posledních chvil existence domů. Před demolicí v proluce za domem 880 zůstávaly transparenty s nápisy „Obětavě pracovat, radostně žít!” A domy byly obětovány...

Dostáváme se k výraznému i k nejvyššímu domu v celé řadě. Jedná se o dům číslo popisné 879. Dům vlastnil Adolf Schmidt zabývající se prodejem a servisem jízdních kol, šicích strojů a později automobilů. Svůj krámek měl původně v tomto domě, ale podnikání vzkvétalo natolik, že podnik přemístil do domu čp. 737 u Ploučnice, později TeTa, na rohu s Barvířskou ulicí. Dům 879 byl postaven v roce 1890 a majitel si nechal předměty svého podnikání zvěčnit na fasádě. V krámku se střídaly nabízené služby a tovar, až jako poslední zde byla Cestovní kancelář Čedok. Dům měl vysoký štít a jeho výška k hřebenu střechy byla téměř 17 metrů.

Hned vedle v domě čp. 880 bylo sídlo okresního sekretariátu Čs. strany socialistické. Tedy takové markýrování politické plurality v zemi s vedoucí úlohou Komunistické strany Československa zajištěné ústavou. Ovšem v roce 1947 zde navazovali na předchozí provozy pánové Datel jako obuvník a Josef Kavřík jako sedlář a čalouník, který přebíral podnik po Vincenci Komárkovi se specializací na čalounění aut. Výrobu obuvi v dřívějších letech zde prováděl obuvník Goldmann. Zkrátka takové běžné krámky a dílničky, kterých bylo po městě bezpočet. Dům v roce 1950 získal komunální podnik, který v navazující proluce měl některé své provozy, jako například sklenářství či výrobu razítek.

Prolukou se vcházelo do dvora, kde byl dům čp. 881 v němž byl v roce 1945 obchod ovocem, zeleninou a hokynářství Ferdinand Hermel. Ten převzala do národní správy Marie Větrovská a obchod se souhlasem MNV přemístila k hlavní ulici, do prvního domu za prolukou, číslo popisné 882.

V domě čp. 882 byly okolo roku 1945 obchody dva. Prvním bylo zlatnictví a hodinářství Alois Kühnel, které převzal v roce 1945 hodinář Josef Sehnoutek. Druhým bylo střižní zboží Hermann Tschakert, které zaniklo za války a sem se přesunula zelenina ze dvora. V prostorech obchodu po jeho zániku byla ještě za války protiletecká policie a těsně po válce kancelář Antify. V obou domech působily dříve i jiné živnosti, jako kolář, kamnář, domácí potřeby atd.

Následuje poměrně vysoký třípodlažní dům čp. 883. V době demolice zde nebyla žádná provozovna, ale nebylo tomu tak vždycky. Nejpozději od roku 1877 zde bylo pekařství Josef Tschernich, které v roce 1907 už provozuje Friedrich Ducke. Pekařství toho jména zde vydrželo až do roku 1945, kdy jej přebírá do národní správy Jaroslav Horal ze Starého Vestce u Českého Brodu. Pekárnu se třemi zaměstnanci už v roce 1947 přesunuje do čp. 868, kde byla vyhovující pec i prostory na rozdíl od tohoto domu, kde by provozovna vyžadovala nákladnou rekonstrukci. Druhou zde dlouhá léta fungující živností bylo krejčovství Marie Lindner. Na něj chtěla po roce 1945 navázat Libuše Hálová z Chlumce nad Cidlinou, která zde byla za války totálně nasazena ve firmě Sativa. Bohužel však paní Libuše vdaná Hálová neměla v živnosti k převzetí žádnou majetkovou podstatu, ze záměru tak sešlo a firma byla zrušena. V těchto dvou případech jsem zároveň nastínil i proces osidlování našeho města v a po roce 1945 po odsunutí drtivé většiny původních obyvatel.

Předposledním domem v řadě je číslo popisné 884. Posledním obchodem zde byla textilní galanterie. Ovšem od počátku 20. století do konce války zde působil mistr sedlářský Josef Reinholz, v jehož živnosti v poválečných letech pokračoval nějaký čas J. Bulíř.

Všimněte si detailu v okně vpravo dole - typický hospodský větrák. Tehdy jediný air condition lokálu s nezamněnitelným zvukem plandajících lamel. Kolorit zejména IV. cenových skupin podniků RaJ.

Posledním domem, který měl průčelí už do Smetanova nábřeží byl dům číslo popisné 885. Hlavním podnikem poměrně velké budovy byl hotel, a to jeden z nejvýznamnějších ve městě. Nesl v průběhu let mnoho názvů. Do konce života objektu byla z průčelí už jen restaurace U mostu. Taková typická knajpa, řeklo by se lidově místně. Hotel zde byl do roku 1945 pod názvem Leimer. Po převzetí do národní správy nebyla hostinská činnost obnovena, neboť MNV usoudil, že podobných zařízení je v okolí nadbytek. Prozatímně tam byli po válce ubytovaní vojáci 36. pěšího pluku a později sloužil bývalý hotel jako turistická ubytovna. Sice měl 15 hotelových místností, výčepní a restaurační místnost, ale údajně pro nespočet závad byl již v roce 1947 určen k demolici.

Název Hotel Leimer nesl podnik po svém majiteli od roku 1923, před tím se střídala jména U města Londýna, U města Berlína a nejstarší název z roku 1835 je U Antonína Flucha, taktéž podle tehdejšího majitele.

Budova byla opravdu rozsáhlá a tak v ní bylo místo i pro několik dalších drobných živností. Jak je vidět na výkresu, bývalo z boku třeba Bistro - Polotovary. Také tam bývala opravna televizorů komunálního podniku, což byl v podstatě pokračující provoz opravny radiopřijímačů Skalický z poválečných let. Bývala tam i výroba prádla či hračkářství v letech předválečných. Nebo také řeznictví v posledních desetiletích 19. a na počátku 20. století.

Na posledním výkresu je štít budovy čp. 885, ale už ze Smetanova nábřeží, které bude podchyceno v samostatné kapitole.

K odstřelu celé řady domů došlo před polednem 2. července 1977. Stačila vteřina:

Suť z demolic byla odvážena dnešní Barvířskou ulicí do prostoru před městským nádražím, kde byla plánována výstavba sportovního areálu. V případě přebytku sutě měla tato být ukládána do prostoru koupaliště v Dubici. Z prostoru zahrad domů byla i sejmuta ornice přibližně v množství 500 m³. Posledním zcela odstraněným objektem byla část domu 885, kde byl hlavní rozvaděč elektřiny, využívaný ještě z počátku k výstavbě sídliště.

Výstavba střediska služeb Lipka v září 1981:

V polovině 80. let obchod v přízemí a restaurace v patře svítí novotou:

Stav stejného místa 19. března 2015:

O samotné výstavbě a osudech ulice více v kapitole Hrnčířská ulice.

Tyto staré domy po staletí dotvářely se svými obchůdky atmosféru města a spolutvořily kulisy života jeho obyvatel. Dá se říci, že ovlivňovaly jejich životy a chování. Je škoda, že zrovna v místech nejstarší sídelní zástavby historicky se vyvíjené domy náhle zmizely. Byla holt taková doba, řekneme si. Ale stejně jako u lidí se říká, že bychom neměli opouštět staré přátele pro nové, i u starých staveb a zejména celých městských celků bychom spíše měli nacházet cesty, jak je přizpůsobit současnosti a hledat jim přirozená využití. Samozřejmě pokud je to jen trochu možné. Existuje mnoho teorií na téma jak prostředí, ve kterém člověk žije, dotváří jeho charakter. A jaké může mít důsledky destrukce a podivné moderno místo přitozeného vývoje lze jen spekulovat. I když možná se s tím každodenně setkáváme kolem sebe.