Ralsko Tisk
Sobota, 13 Srpen 2011 15:29

K nejvýraznějším hradním zříceninám okresu je potřeba samozřejmě počítat i Ralsko. Už samotný kopec je nejvyšší na okrese, pokud pomineme vrchy Lužických hor na severu, včetně Klíče, který je již taktéž za branou Lužických hor, protože jak bývalo léta psáno u silnice na ceduli před Borem: „Nový bor - brána Lužických hor”. Nadmořská výška Ralska je 696 metrů nad střední hodnotou hladiny moře Baltského. A je to zároveň i nejvyšší vrchol České tabule, ze které vystupuje čedičový vrch sopečného původu převyšující údolní nivu Ploučnice o 400 metrů. Vrchol je vyhlášenou přírodní rezervací od roku 1967 a v menším rozsahu již od roku 1933. Najdeme zde suťové porosty, vzácné teplomilné druhy rostlin a spíše neuvidíme několik minimálně ne zcela běžných živočichů. I laikovi je na první pohled zřejmá zcela jiná podoba souvislého listnatého lesa proti většinovým jehličnatým monokulturám v Podralsku. Ochrana prostoru byla zesílena se vznikem dočasného sovětského byvaku v lesích pod Ralskem a v Podbezdězí. Ostatně na hradě budou azbukové bukvice ještě asi dlouho rozeznatelné. Dnes ale už zase normálně na vrchol vedou dvě značené turistické cesty, tedy pod vrchol, protože posledních asi 500 metrů vede již jen jedna značená cesta.

V sobotu 23. července jsem k cestě zvolil všeobecně méně obvyklou trasu výstupu od Novin. Na vrcholu jsem byl mnohokrát, v létě, v zimě, na podzim, za tepla, ve sněhu, v době sovětské okupace a zákazu vstupu do vojenského prostoru i v letech po té. Zejména nezapomenutelné jsou pro mne výstupy zimní, jakožto fotbalový žáček oddílu TJ Jiskra Mimoň, kdy jsme si zimní přípravu zpestřili nazutím lyžařských bot, u nelyžujících nazutím holinek (aby jsme měly težší nohy, holt takové pionýrské metody) a ve sněhu po kolena až po pás jsme postupovali přímo vzhůru. Proto také vím, že při výstupu si v těch nejprudších pasážích člověk myslí, že to už bude ten správný vrchol, ale ona je za horizontem další boule... A tohle všechno probíhalo vždy ve směru od Mimoně, tedy z Vranova. Ale nikdy jsem nestoupal od Novin, až nyní. Tak jsem dojel courákem (vlakem) za slabou hodinku ze Střelnice do Velkého Grunova. Odsud asi 3 kilometry do Novin k odbočce ze silnice do lesa a vzhůru, odkud je to na vrchol 2,5 km. Ono je to tak i blíž, než z mimoňského nádraží. A převýšení cca 400 metrů se člověk stejně nevyhne. K cestě pár snímků s popisem je ve fotogalerii. Zpáteční cestu jsem již volil standardně k Mimoni, se zastávkou na Julince, čímž samozřejmě nemyslím žádnou místní děvčicu. Vyhlídka s tímto jménem už je součástí další přírodní rezervace Vranovské skály na úpatí Ralska. Složením už je to také zcela jiné prostředí, tak jako všude kolem: pískovsové skály a jehličnany. Julianinu vyhlídku s přístřeškem, dnes neexistujícím, nechal zbudovat hrabě Franz Harting pro svou manželku Julianu z Grundemannů, která si oblíbila zdejší výhled k Mimoni a okolí. K Vranovu také vede z Mimoně takřka od bývalého zámku cesta alejí, kterou jsem využil, tentokrát samozřejmě v obráceném směru. Je to příjemná procházka a navíc je velice potěšující, že je o alej pečováno a jsou zde i nově vysázené chybějící stromy. Alej byla vysázena původně v roce 1898 lípami malolistými k 50. výročí vlády císaře Františka Josefa a je dlouhá 2 km. V Mimoni se ještě určitě vyplatí projít pozůstatkem bývalého zámeckého parku, kde se jeho bývalá podoba dá už jen spíše tušit. No a rychle na šnelcuk (vlak - rychlík), kterým to trvá do Lípy fakt o dost méně.

Hlavním cílem cesty byl ale vrchol Ralska se zříceninou hradu. Na informační ceduli na rozcestí pod hradem se sice píše o tom, že se jedná o zříceninu se zbytky románských prvků, ale tuto informaci jsem nenašel v žádné serioznější literatuře potvrzenu. I když podle staré tradované informace došlo k založení hradu v roce 1143 údajným Heřmanem z Ralska z rodu Markvarticů, prvním dokladem je až písemná zmínka z roku 1380. No nemuselo se zase všechno dochovat. Rod Markvarticů mimo jiné má na svědomí i hrad Lemberk. Ovšem už od roku 1399 patří Ralsko trvale pánům z Vartenberka, tedy dnešní Stráže pod Ralskem. Právě Jan Chudoba z Vartenberka psaný od roku 1401 na Ralsku se považuje za stavitele hradu. Jako nejstarší z rodu byl významnou postavou své doby, stejně jako po dlouhá léta rod Vartenberků. Roku 1435 dobili Ralsko Husité, ale jak se traduje nikoli silou, ale lstí. Už roku 1516 je uváděn hrad jako pustý. Jak se zdá, hrad nebyl nikdy sídlem šlechty, ale jakýmsi posádkovým vojenským obranným sídlem. I když se dá předpokládat, že Jan Chudoba z Vartenberka na Ralsku opravdu sídlil, zejména po vypuknutí husitských válek. Vždyť minimálně jednou útoku Husitů na Ralsku odolal, ovšem později se k nim přidal. V době kdy mu Husité vyplenili takřka všechen majetek v podhradí. Současné zbytky sídla tedy pocházejí nejpravděpodobněji z konce 14. století a podle výzkumů vznikly během jedné stavební etapy. Později zde již nedošlo k výrazným stavebním úpravám a taktéž ani k získávání stavebního materiálu pro stavby v okolí, čímž by se zbytky hradu ještě více znehodnotily. K získání materiálu sloužil spíše kamenolom pod vrcholem, od roku 1925 využíván průmyslově. K obraně hradu bylo zvoleno jeho umístění na velice strmé skále. Z pohledu teréní dostupnosti je nejpřístupnějším místo před vchodem, kde hrad chrání 540 cm silná štítová zeď považovaná po Točníku za druhou nejstarší v Čechách. Ostatní části hradu stojí přímo na strmé skále, kde by útočníci příliš možností neměli. Stejně je i kladen důraz na snadnou kontrolu příchozí komunikace, jak je patrno ze snímků ve fotogalerii.

Malá ochutnávka snímků z fotogalerie, pohlednice tak okolo roku 1915:

Ralsko 1915

Snímek M. Weina ze 17. října 2010 na stejná místa:

Ralsko 2010

Neodolám a musím přidat kouzelný popis místa z knihy Čechy, vydané roku 1892 a pojaté jako zápisky z putování krajinou. Nalézáme se v Mimoni a putování pokračuje: „Směrem severovýchodním obrátíme se pak k mohutné hoře čedičové, z jejíhož skalnatého temene pyšné trosky Ralska v daleký kraj zírají! Vozová cesta vede nás osadou Vranovem, nyní Rabendorf přezvanou, k jejímu úpatí, vroubenému mocnými skalami pískovcovými, jež jako obrovské sloupy přes 50 m do výše čnějí a bezčetnými skulinami a skrýšemi skalní labyrint tvoří. Některé partie těchto balvanů jsou velice malebné, tak hned na hořejším konci Vranova vysoká, bizarní skála, již lid džbánem nazývá. Přes zelený palouček dostaneme se ku kamenným schůdkům a lesní pěšině, vedoucí na vyhlídku Juliinu, roku 1822 na jednom z nejvyšších balvanů upravenou. Rozhled z místa toho i při poměrně malé výšce jest velmi líbezný. ..... Z pískovcového toho tarasu vede stinná cesta severovýchodním směrem, zvolna stoupajíc (zde je autorovo vyjádření přinejmenším spíše diplomatické), na široký hřbet hory, na němž teprve obrovská čedičová homole do výše 694 m strmí. (Rozdíl s dnešní udávanou výškou je způsoben jednak zpřesněným měřením, ale zejména změnou moře, ke kterému se výška vztahuje. Dnes měříme k Baltu, kdežto za Rakouska-Uherska se měřilo k Jadranu v Terstu, kde je hladina o tři čtvrtě metru výše). Svah hřbetu porostlý jest mladším lesem smrkovým, nahoře na rozlehlé plochatině pak rozkládá se krásný bukový les. Velmi příkré svahy homole z plochatiny této vyčnívající pokryty jsou spoustami čedičových svalin, tvořící zde pravou kamennou poušť. Mezi bezčetnými, dílem velkolepými čedičovými skalami vede od východu dosti úzká stezka v zátočinách na vrchol, k západu v ostrý hřbet vybíhající. Jaké musilo to býti úsilí, vyvléci ohromné ty pískovcové balvany, jimiž rohy hradních budov nahoře jsou zpevněny, až do této strmé, vzdušné výše!” V popisu vrcholku se dále pokračuje:„Na této (západní) straně vyniká z vrcholu hory ostrý výběžek, as třicet kroků dlouhý a místy sotva dva m. široký, utvořený vodorovně ležícími nepravidelnými sloupy čedičovými, kam jindy jen lidé závrati prostí smeli se odvážiti. Nyní upevněno jest ke skále zábradlí z dřevěných tyčí. Odtud jest snad nejkrásnější vyhlídka na severočeské hory pískovcové, na pohoří Ještědské a na homolovité kupy Středohoří.” No dnes jest tam zábradlí kovovo řetězové, ale opravdu by tam měli choditi jen lidé závrati prostí. Ovšem výhled je tam opravdu vynikající a jako odměnu za námahu z výstupu jest možno toliko jen doporučiti.

Více už v obrázcích. Všechny historické snímky laskavě zapůjčil ze své sbírky pan Radek Kos, za což mu touto cestou děkuji.

01_2011_0723000...
01_2011_07230002

 
Copyright © 2019 Böhmischleipa.cz. Všechna práva vyhrazena.
Vytvořeno s radostí a pro radost.